"Radujme se z narození nejsvětější Panny Marie, neboť z ní vzešlo slunce spravedlnosti, Kristus, náš Bůh"
úvodní antifona z liturgie svátku Narození Panny Marie
Podobně jako Zruč, i Kácov má minimálně 700 let svůj chrám. Postavili ho bratři cisterciáci (cisterciáci u nás dnes, viz https://www.klastervyssibrod.cz/ ). Kostel je zasvěcen události narození Panny Marie. Nevíme, kdy se Matka Boží svým rodičům Jáchymovi a Anně přesně narodila. Ale již po staletí se tato událost připomíná 8. září (nebo neděli po tomto datu). Je to den, kdy se již od pátého století slavilo v Jeruzalémě výročí posvěcení kostela, který tam byl postaven na místě údajného narození Panny Marie, srov. https://catholica.cz/?id=4404 . Od 18. století má kácovský kostel ostatky svatého mučedníka Liberáta. Tak vznikal tradice dvou poutních slavností - vlastní titulární slavnost kostela o svátku Narození Panny Marie a pouť k sv. Liberátovi. Nevíme, kdy byl kácovský kostel posvěcen, proto posvícení (vlastně narozeniny kostela) slavíme poslední řijnovou neděli, tak jak je zvykem po celém světě činit u kostelů s neznámým datem posvěcení. Byla by veliká škoda, nebo dokonce rouhání, pokud bychom brali poutě a posvícení jen jako jakési lidové veselice. Matka Boží a statečný mučedník Liberát mohou být totiž našimi mocnými přímluvci. Nezapomínejme se k nim s důvěrou obracet a prosit je o přímluvu u našeho nebeského Otce.
Svatý Liberát (opat) a jeho druzi - mučedníci (+ 483)
Ariánský král Huneric, Vandal, vydal v sedmém roce své vlády v Africe nový výnos proti katolíkům a nařídil, aby všechny jejich kláštery byly zlikvidovány. Sedm mnichů: Liberát, Bonifác, Servus, Rusticus, Rogatus, Septimus a Maximus, kteří žili v klášteře blízko Capsy v Tunisu, se v té době shromáždilo v Kartágu. Nejdříve je pokoušeli sliby, ale když zůstali pevní ve své víře Trojici a křtu, byli uvrženi do želez a vhozeni do temné studny.
Věřící podplatili stráže, aby mohli svaté navštěvovat. Docházeli pak za nimi ve dne v noci, aby se od nich nechali vyučovat. Všichni si navzájem dodávali síly, aby mohli trpět pro víru v Krista. Král, když se o tom dozvěděl, nařídil, aby byli spoutáni mnohem těsněji, přikováni k těžším železům a mučeni tak, že o takové krutosti nikdo nikdy předtím neslyšel. Brzy nato nařídil, aby byli naloženi na starou loď a upáleni na moři. Mučedníci kráčeli radostně na břeh a nevnímali rány od Ariánů, které míjeli.
Zvláštní úsilí vynaložili pronásledovatelé na to, aby získali mladého mnicha Maxima. Ale Bůh, který učinil jazyk dítěte výmluvným pro Jeho chválu, mu dal sílu, aby odolal všem jejich nástrahám. Směle jim odpověděl, že ho nikdy nebudou moci odloučit od svatého opata a bratří, se kterými snášel utrpení kajícného života pro věčnou slávu.
Naplnili starou loď suchými větvemi, sedm mučedníků položili na palubu a pevně připoutali k dřevu. Několikrát se pokusili založit oheň, ale ten vždy okamžitě zhasl. Veškeré úsilí o zapálení ohně bylo marné. Tyran, popletený a rozzuřený, nařídil, aby lebky mučedníků roztříštily vesly, což bylo provedeno. Jejich těla pak hodili do moře, které je vyvrhlo na břeh. Katolíci je slavně pochovali v klášteře v Bigua. Byli umučeni v roce 483.
Zdroj: Little Pictorial Lives of the Saints, compiled from John Gilmary Shea. New York 1894.
Dále viz https://catholica.cz/?id=2874 o kácovské pouti viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Liber%C3%A1t
Další osobnosti Kácova
Jan Valerián Jirsík
Dne 23. února ztratila diecése budějovická svého vrchního duchovního správce, stařičkého biskupa Jana Valeriána Jirsíka, jenž dobře pochopil apoštolský svůj úřad, lidu sobě svěřenému byl vždy otcem laskavým a obětavým. Ale nejen český jih truchlí nad jeho rakví, nýbrž celý národ českoslovanský upřímně želí jeho ztráty, neboť Jirsík nebyl jen vzorným knězem a člověkem-lidumilem, nýbrž i velkým vlastencem, jenž vždy věrně a nadšeně konal povinnosti k milovanému svému národu. Nehledíce ani k jeho záslužné činnosti literární a politické, poukážeme jen k největšímu jeho vlasteneckému činu, k zřízení a vydržování českého gymnazia budějovického, jejž tím více slušno oceniti, povážíme-li dobu, kdy biskup Jirsík velké toto dílo podnikl, povážíme-li dále povzbuzující příklad ctnosti vlastenecké, jejž vysoký církevní hodnostář dal svému národu, a konečně sám i duševní prospěch, jenž z ústavu toho vzešel českému jihu a všemu národu. Tím vskutku ctihodný stařec sobě postavil monumentum aere perennius!
Jan Valerián Jirsík (vlastně J i ř í k) narodil se 19. června 1798 v Kácově v domečku č. 35, na jehož místě nyní stojí městská radnice, od r. 1875 opatřená pamětní deskou. Jsa ještě malým chlapcem jevil neobyčejné schopnosti, gymnazijní i filosofická studia konal v Hradci Králové, Praze a Litomyšli, bohoslovná v Praze, kde také r. 1820 vysvěcen na kněžství.
Kaplanoval nejprve v Citově u Mělníka, pak v Roudnici, r. 1828 povolán za kaplana zámeckého do Železné Hory, po čtyřech letech stal se farářem v Minicích u Velvar, kde zůstal do r. 1846, načež stal se kanovníkem na Hradčanech a kazatelem v chrámě sv. Víta. Po těchto šestadvacet let, byl všude milován a vážen pro svoji vlídnost k lidu a pro svědomité působení ve prospěch duševního i tělesného blaha svěřenců svých. Tehdá takéž záhy se proslavil ve svém úřadě kazatelském; neméně i v literárním světě českém zjednal si brzy čestné jméno svými důkladnými, jasně a čistě psanými spisy, většinou teologickými, jež zde uvádíme jménem: Škola nedělní, spis pro mládež (1826); Říp a jeho chrám (1826); Bohumil (1835, 1843, 1850); Proč jsem katolíkem? (1836 dvakrát, 1840, 1850); Zdravé, pravé a čisté učení Lutherovo, Kalvínovo a j. (1836); Kázání na slavnost korunování císaře Ferdinanda I. za krále českého (1836); O postu (1839); Populární dogmatika (čtvero vydání: 1840, 1856, 1852 a 1866); Devatero přátelských listů k Evangelíkům v Čechách bytujícím (1842) ; Smíšená manželství; Kázání na všecky neděle a svátky roku. Z těchto spisů ovšem největší cenu mají Bohumil, Dogmatika a Kázání. Prvější dva byly také do němčiny dvakráte přeloženy a několikráte vydány; rovněž na německý jazyk převeden spis "Proč jsem katolíkem? ", výborná Dogmatika pak přeložena jest i do jazyka chorvatského od Vil. Švelce.
I když se stal kanovníkem, Jirsík pokračoval v literární své činnosti, zejména pak přijal po Václ. Pešinovi redakci Časopisu pro katolické duchovenstvo a neustal v ní až když povolán byl na stolec biskupský. V Praze také horlivě se účastnil zřizování katolické jednoty, jakož i příprav k stavbě chrámu karlínského.
Biskupský úřad v Budějovicích nastoupil dne 1.list. 1851 a brzy po vší české domovině proslul svým vlasteneckým, lidumilným a náboženským působením. "Bůh, církev a vlast - heslo moje" - tím řídil se po celý svůj život. Zasedal též na českém sněmě maje hlas virilní a r. 1861 zvolen též do říšské rady, kde arci věrně stál na straně našich politických bojovníků.
Když r. 1868 na gymnasii budějovickém zrušeny jsou české parallelky, osvědčil Jirsík ráznost a obětavost, nad níž celý národ zajásal: v několika měsících zřídil v Budějovicích samostatné gymnasium české a vydržoval je na svůj groš až do r. 1871, kdy ústav, jenž patří k nejlepším a nejhojněji navštěvovaným středním školám rakouským, převzat jest ve správu státní. Vedle něho založil v Budějovicích též krásný kostel sv. Václava a seminář pro studenty, v němž jinoši se vychovávají v duchu vlasteneckém.
Mnoho českých měst a obcí zvolilo šlechetného biskupa českobudějovického za čestného občana, a hned po smrti jeho sestavil se v Budějovicích komitét k tomu účelu, aby Jirsíkovi postaven byl v bývalém jeho biskupském sídle důstojný pomník. A věru není mnoho mužů, kteří by ho více zasluhovali, nežli vznešený kněz, jenž jsa dítětem lidu a země české zůstal jím až do posledního svého dechu. Kéž se osiřelé diecési budějovické dostane nástupce Jirsíka důstojného!
Zdroj: Světozor, Obrázkový týdeník, ročník XVII, 1883, č.12, s. 138.
Anna Marie Toskánská
Anna Marie Františka kněžna z Toskány koupila kácovské panství v roce 1726. Ve známost vešla jako pravá dobroditelka poddaných - do svých patronátních chrámů darovala mnohé ostatky mučedníků z římských katakomb. Do kácovského kostela darovala ostatky svatého Liberáta a na věž nechala pořídit nové hodiny. Uvnitř kostela nechala rovněž postavit nový oltář a na náměstí sochu blahoslavené Panny Marie se sochami čtrnácti pomocníků. Na její popud byl v Kácově vybudován vodovod a kašna. Rovněž nechala postavit kácovský zámek, jehož stavba trvala sedm let a který byl spojen s kostelem stopadesát metrů dlouhou chodbou.
Řád augustiniánů uctívá svatého Liberáta a jeho druhy se zvláštní pozorností, neboť vydali svědectví víry a bratrství. 6. června 1671 zařadili tento svátek do svého řádového kalendáře.
Antonín Norbert Vlasák (1812 - 1901), kněz a historik, který zmapoval kácovsko a široké okolí
P. Antonín Norbert Vlasák narodil se ve Vlašimi dne 10. ledna 1812 a nabyv prvotního vzdělání školního v Prčici, kam se rodiče jeho r. 1815 přestěhovali, pak ve farní škole Strahovské, kdež byl fundačním vokalistou, studoval v Praze gymnasium na Malé Straně od r. 1824 počínaje, filosofii od r. 1830 a theologii od r. 1832, stal se kaplanem ve svém rodišti r. 1836, a tu začal první svá studia místopisná.
Nejprve skládal pamětní knihu děkanství Vlašimského, jakou dle nařízení tehdejšího nejvyššího purkrabí Karla hraběte Chotka, daného 31. srpna 1836, každá obec a každá fara založiti si měla. P. Vlasák, maje při tom dovoleno prohlédnouti knížecí archiv, shledal tu a z rozličných jiných pramenů dosti zpráv i sepsal onu pamětní knihu děkanskou, potom i pamětní knihu Vlašimi a roku 1864 také Domašína. Maje zalíbení v bádání místopisném, sbíral pak látku k historicko-archeologickému popsání jiných míst v okolí Vlašimském, později také k popisu arcibuskupství Pražského, i celých Čech, zvláště když se stal farářem na Hrádku, poutnickém to místě u Vlašimi, v lednu 1844
Navštěvoval jednotlivá města, vesnice a hrady, zvláště pak v jižní části kraje Čáslavského a v kraji Táborském od Sázavy až za město Tábor, popisoval zachované v nich památky, prozkoumal a vyčerpal k řečenému účelu veškerou literaturu topografickou od nejstarších až do nejnovější doby
Veřejně vystoupil s pracemi nejprve r. 1852 v časopise "Lumíru" za redakce Ferd. Mikovce, začínaje tu vydávati historicko-archeologické popisy některých míst okresu Vlašimského, jako: Vlašimi, Louňovic, Radošovic, Českého Štemberka, r. 1853 Soutic a Benešova, kteréž články nově zpracované a doplněné podány jsou v "Památkách archeologických a místopisných" za redakce prof. K. V. Zapa roku 1855 a následujících let. P. A. N. Vlasák sepsal a v "Památkách" roku 1855 - 1874 vydal 22 větších pojednání.
Současně dále podával historicko-topografické práce své do "Lumíra", do "Časopisu katolického duchovenstva" a do "Slovníku naučného", který sám počítá P. Vlasáka k nejhorlivějším svým přispěvovatelům.
Z podotknutých prací vydal o sobě: Benešov. Dějepisný nástin. - Bývalé panství Vlašimské. - Kostelec nad černými lesy.
Zdroj: SVĚTOZOR, obrázkový týdeník, 1884, číslo 39, s. 470 - 471.
Napoleon František Karel Josef, Napoleon II, zvaný Orlík, vévoda zákupský na Kácově (1811 - 1832)
Syn Napoleona I (Bonaparte) a velkovévodkyně Marie Luisy, dcery habsburského císaře Františka I. se narodil v Paříži. Po abdikaci svého otce byl vychováván ve Vídni a byl zde pod neustálým policejním dohledem, napůl v zajetí. Již v kolébce byl korunován na římského krále (1811 - 1814), poté byl princem parmským (1814 - 1818). V roce 1823 onemocněl na tuberkulózu.
V roce 1818 podepsal císař František I. výnos, kterým udělal z Napoleonova syna rakouského knížete a udělil mu titul vévody zákupského (v rakouském zeměpise Reichstadt). Napoleonovu synu byly výnosem přiřčeny kromě panství Zákupy i další někdejší falcko-bavorská panství v Čechách . Byly to Kácov, Ploskovice, Buštěhrad, Zvoleněves, Tachlovice, Police a Korunní Poříč v celkové rozloze asi 10 čtverečných mil. Po vymření mužského potomstva se měly statky vrátit císařskému domu. Výnos z nich se odhadoval na půl milionu franků ročně.
Fyzicky se vévoda zákupský správy svého majetku nikdy neujal a na svá panství nikdy nevkročil, i když se v Zákupech pro něj stavělo zvláštní sídlo. Zákupy se roku 1818 staly střediskem správních úřadů. O způsobu hospodaření se svěřeným majetkem svědčí zápisy o projednávání dědictví Napoleonova syna. Statky v Zákupech a na připojených panstvích nevynesly až do jeho smrti ani haléř.
Jaký vliv měla tato čtrnáctiletá historická epizoda asi na rozvoj kácovského panství lze doložit událostí, která nastala stala dva roky po smrti Orlíka. Dne 28. dubna 1835 se zřítila kostelní věž kostela a porouchala i kostelní loď tak, že muselo být přistoupeno ke stavbě nového objektu.
Vévoda zákupský na Kácově byl obětí politických hrátek i po své smrti. V roce 1940 vydal Adolf Hitler příkaz, na jehož základě byla převezena rakev s ostatky Napoleonova syna jako dar Francii do Paříže a uložena na Invalidovně po boku jeho otce. Část vévodových ostatků však díky spěchu zůstala dodnes ve Vídni.
V literatuře o Napoleonu I je skutečnost, že mu kromě zákupského panství patřilo i panství Kácov, zaznamenávána. Nicméně čeští překladatelé se s tímto faktem nevyrovnávají. Kácov je tak překládán i jako Kasov (viz: Tulard, J.: Napoleon I. Legendy a skutečnost. Praha 1994, s. 74).
