sv. Bonaventura, Legenda maior, kapitola o stigmatizace sv. Františka 

13. kapitola
O svatých jizvách

1. Andělský muž František měl obyčej, že nikdy nelenil v dobrém, ale raději na způsob nebeských duchů po žebříku Jakubově buď vystupoval k Bohu, nebo sestupoval k bližním. Čas, který mu byl půjčen k zásluze, naučil se tak prozíravě rozdělovat, že část obětoval práci pro užitek bližních, část věnoval klidným úchvatům kontemplace. Proto když podle potřeby místa a času vyhověl péči o spásu jiných, vzdaloval se nepokoje zástupů a vyhledával skrytost pustiny a místa klidu, aby se volněji oddával Bohu a tak setřel, co na něm snad ulpělo z prachu lidského života.

Dva roky dříve, než odevzdal ducha nebi, zavedla ho božská prozřetelnost po mnoha pracích do soukromí, na místo vysoko položené, které se nazývá Alvernská hora. Když tam podle zvyku začal konat čtyřicetidenní půst ke cti svatého archanděla Michaela, byl naplněn hojněji než obvykle sladkostí nebeské kontemplace a roznícen žhavějším plamenem touhy po nebi, začal překypovat zakoušením darů božských výlevů. Byl pozvedán vzhůru ne aby jako zvědavý badatel v oboru Boží velebnosti byl sražen majestátem, ale jako věrný a prozíravý sluha, který hledá Boží zalíbení. Úplně se mu přizpůsobit – to si přál s největší horoucností.

2. Božským výrokem mu bylo vštípeno v mysl, že Kristus mu zjeví při otevření knihy evangelií, co bude Bohu nejmilejší, aby trpěl a konal. Když se nejprve pomodlil, vzal z oltáře svatou knihu evangelií a ve jménu svaté Trojice přikázal svému druhovi – svatému a Bohu oddanému muži – aby ji otevřel. Když to udělal třikrát a vždycky to bylo na místě, kde se čte o utrpení Páně, poznal muž plný Boha, že dříve než odejde z tohoto světa, má se spojit s Kristem v citech a bolestech umučení, tak jako ho následoval skutky života. Ačkoliv jeho tělo pro velikou přísnost dřívějšího života a stálé nesení kříže Páně bylo již slabé, nijak se nezalekl, ale statečně se vzmužil, aby přijal muka. Rozhořel se v něm nepřemožitelný žár lásky k dobrému Ježíši jako pochodně ohně a plamenů, že mnoho vod nemohlo uhasit tak silnou jeho lásku.

3. Žárem serafské touhy byl unášen vzhůru k Bohu a něžnou soustrastí se proměňoval v toho, který z tak veliké lásky se dal ukřižovat. Jednou zrána kolem svátku Povýšení svatého kříže modlil se na úbočí hory. Spatřil serafa, který měl šest ohnivých zářících křídel a sestupoval z výšin nebe. Když se rychlým letem snesl blízko Božího muže, ukázala se mezi křídly podoba ukřižovaného člověka, který měl ruce i nohy rozpjaté ve tvaru kříže a ke kříži přibité. Dvě křídla byla rozpjata nad jeho hlavou, dvě roztažena k letu a dvě zahalovala celé tělo.

Při pohledu na to František velice užasl a jeho srdce pronikla radost smíšená s bolestí. Měl radost z láskyplného pohledu, když Kristus v podobě serafa na něho hleděl, ale přibití na kříž probodávalo jeho duši mečem soustrastné bolesti. Velice se divil tomu nevyzpytatelnému vidění, neboť věděl, že mdloba utrpení se naprosto nesrovnává s nesmrtelností serafského ducha. Nakonec porozuměl, když se mu o tom dostalo zjevení od Pána, že takové vidění ukázala Boží prozřetelnost jeho zrakům proto, aby on, Kristův přítel, poznal, že se má cele přetvořit k podobnosti s Kristem ne umučením těla, ale zapálením mysli.

Když vidění mizelo, zanechávalo v jeho srdci podivuhodný žár, ale také na tělo vtisklo neméně zvláštní znamení. Ihned se na rukou i nohou začaly objevovat stopy hřebů, jak to předtím uviděl na onom obraze ukřižovaného muže. Jeho ruce i nohy byly uprostřed zřetelně probodeny hřeby a hlavy hřebů bylo vidět na dlaních i nártech, ostří pak na druhé straně. Hlavy hřebů byly na rukou i nohou okrouhlé a černé, hroty pak podlouhlé, zakřivené a jakoby rozbité. Vystupovaly z těla a přečnívaly ostatní maso. Pravý bok byl také proboden jakoby kopím, byl potažen rudou jizvou a často se z něho vylévala svatá krev, smáčející hábit i spodní šat.

4. Sluha Kristův viděl, že jizvy tak zřetelně vtisknuté do těla nebude možné skrýt před důvěrnými druhy. Přesto se bál vyjevit tajemství Páně, a tak velice zápasil v pochybách, má-li povědět, co viděl, nebo mlčet. Zavolal tedy některé bratry a předložil jim povšechnými slovy dotaz s prosbou o radu. A jeden z bratří, osvícený Boží milostí, jménem Iluminát, pochopil, že viděl jakési podivuhodné věci, když se zdál tak rozechvělý. Řekl svatému muži: »Bratře, buď si vědom toho, že ne pro tebe, ale také pro jiné bývají ti někdy zjevována božská tajemství.

Proto je třeba právem se obávat, abys za zatajování toho, co ti bylo poskytnuto k užitku mnohých, nebyl snad pokárán soudcem jako ten, kdo skrýval hřivnu.« Jeho slova na svatého muže zapůsobila. I když si jindy říkával: »Nechám si tajemství pro sebe,« přece tentokrát s velikou bázní vyložil postup onoho vidění. Dodal, že ten, který se mu zjevil, pověděl mu jakési věci, které nikdy nikomu nevyjeví, dokud bude živ. Je třeba věřit, že výroky svatého serafa, který se podivuhodně zjevil na kříži, byly tak tajemné, že snad nebylo dovoleno sdělovat je lidem.

5. Když tedy pravá Kristova láska přetvořila milujícího ve věrný obraz milovaného, sestoupil andělský muž František z hory na slavnost archanděla Michaela po dovršení počtu čtyřiceti dnů v samotě, jak si stanovil. Nesl s sebou obraz Ukřižovaného, ne vytesaný rukou umělce na kamenných nebo dřevěných deskách, ale napsaný prstem živého Boha na údech těla. Protože je dobré skrývat královo tajemství, svědomitý muž ony svaté znaky královského tajemství všemožně skrýval. Ale poněvadž je také k Boží slávě, aby se vyjevovaly jeho veliké skutky, které činí, sám Pán, jenž mu ty pečeti ve skrytosti vtiskl, způsobil skrze ně některé zjevné zázraky, aby utajená a podivuhodná moc jizev se stala patrnou do očí bijícími divy.

6. V rietském kraji se velmi rozmohl dobytčí mor, který tak krutě hubil všechny ovce i voly, že nebylo žádné pomoci. Ale jeden bohabojný muž byl v noci napomenut viděním, aby šel rychle k poustevnám bratří a vyprosil si splašky z omývaných rukou i nohou Božího sluhy Františka, který tam tehdy prodléval, a pokropil jimi všechen dobytek. On ráno vstal, chvátal tam a prostřednictvím druhů svatého muže si tajně vyžádal té vody. Pokropil jí ovce i nemocné krávy a hle, sotva dopadlo několik krůpějí na chorá dobytčata, jež ležela na zemi, ihned vstávala s bývalou svěžestí a jako by je nic zlého nebylo postihlo, spěchala na pastvu. Tak se stalo, že divotvornou mocí oné vody, jež se dotkla svatých ran, ustala úplně pohroma a morová nákaza byla od stád zahnána.

7. Dříve než svatý muž prodléval na hoře Alverně, vystupoval z té hory mrak, z něhož přicházelo znenadání bouřlivé krupobití. Obyčejně zpustošilo okolní úrodu. Avšak po onom šťastném zjevení k nemalému údivu obyvatel kroupy ustaly, aby i tvářnost nebe svou mimořádnou jasností dosvědčila skvělost tohoto nebeského vidění a moc jizev, jež tam byly vtisknuty.

Také se stalo, že v zimní době kvůli tělesné slabosti a méně schůdným cestám jel František na oslíku jakéhosi chudého člověka. Zůstal na nocleh pod vyčnělým břehem vysokého skaliska, aby se alespoň nějak ukryl před sněhem a noční nepohodou, když mu nedovolovaly dostihnout přístřeší. Svatý muž však zpozoroval, že ten člověk nemůže pod tenkou přikrývkou v tuhém mrazu zamhouřit oka, žalostně naříká a stěžuje si, když se zmítá z boku na bok. František zapálen žárem božské lásky natáhl ruku a položil na něho.

A opravdu, věc podivuhodná! Pod dotekem té svaté ruky, v níž se skrýval žár zapálený serafským žhavým uhlem, přestalo náhle toho muže mrazit a zalilo ho uvnitř i zevně takové teplo, jako by nějaká plamenná síla sopouchem peci na něho vyrazila. Rozehřál se na mysli i na těle, takže sladčeji se mu spalo v kamení a sněhu až do rána než kdykoli předtím na jeho lůžku, jak potom sám dosvědčoval. Je tedy jasné z jistých důkazů, že ty svaté pečeti mu byly vtisknuty mocí toho, který serafským působením očišťuje, osvěcuje a rozohňuje. Vždyť Františkovy jizvy očišťovaly vně od nákazy, vracely tělům zdraví, jasnost a teplo podivuhodnou účinností. To po jeho smrti ještě zjevněji ukázaly zázraky, o kterých se později zmíníme na příslušném místě.

8. Ačkoliv pak on sám s velikou opatrností skrýval poklad v poli nalezený, přece nemohl zabránit tomu, aby někteří neuzřeli jizvy na rukou i na nohou, třebas téměř vždy nosil ruce zakryté a chodil od té chvíle obutý. Viděli je za jeho života přemnozí bratři. Ač byli pro vynikající svatost muži plně hodnými víry, přesto kvůli vyloučení všech pochybností potvrdili přísahou na svaté knihy, že jizvy takové byly a že je viděli. Viděli je též z důvěrné známosti, v níž se svatým mužem žili někteří kardinálové.

Chválu svatých jizev pravdomluvně uložili do próz, hymnů a antifon, které k jeho cti sepsali, a písemně vydali svědectví pravdě. Také nejvyšší velekněz pan Alexander, když kázal před mnoha bratřími i přede mnou, potvrdil, že na své oči spatřil ty svaté jizvy, dokud světec byl na živu. Při smrti vidělo je přes padesát bratří i panna Bohu zasvěcená Klára se svými ostatními sestrami a světských lidí bezpočet. Z těch, jak povíme na svém místě, mnozí je i líbali z vroucí zbožnosti a rukama se jich dotýkali na potvrzení svědectví.

Ránu boku však pečlivě skrýval, že nikdo ji nemohl za jeho života zahlédnout, leč úkradkem. Jeden bratr, jenž mu trvale sloužil, zbožnou chytrostí ho přiměl, aby svlékl hábit kvůli vyprášení. Pozorně se díval, zahlédl ránu a rychlým pohybem přiložil k ní také tři prsty. Zrakem i hmatem ohledal velikost rány. Podobnou chytrostí uviděl ji také bratr, který byl tehdy jeho vikářem. Bratr neobyčejně prostý, druh Františkův za jeho nemoci, ohledával rukama choré lopatky, prostrčil ruku kápí, náhodou se dotkl svaté rány a způsobil mu velikou bolest. Proto nosil František od té doby spodky tak ušité, že sahaly až pod paže, a tím zakrývaly boční ránu. Také bratři, kteří je prali, nebo vytřásali jeho hábit, nacházeli je zbarvené krví. Podle toho patrného znamení dospěli k nepochybné jistotě o svaté ráně, kterou později při smrti i s mnoha jinými na vlastní oči spatřili a uctívali.

9. Ejhle tedy, nejstatečnější rytíři Kristův, nes zbroj nejnepřemožitelnějšího vévody! V ní přemůžeš všechny protivníky! Nes korouhev nejvyššího krále; pohledem na ni všichni bojovníci Božího vojska se vzmuží! Nes pečeť svrchovaného velekněze Krista, pro kterou tvá slova i tvé činy jsou jako bezúhonné a pravověrné právem ode všech přijímány! Již pro jizvy Pána Ježíše, jež nosíš na svém těle, nikdo ti nebude činit obtíže, ba naopak: každý Kristův služebník ať k tobě lne vroucí oddaností! Již skrze tato nejjistější znamení, nedosvědčená dvěma nebo třemi svědky, aby to bylo dostačující, ale přemnohými, takže je to až nadbytečné, děláš věrohodnými na sobě a skrze sebe potvrzená Boží svědectví. Odnímají nevěřícím všechnu zástěru výmluvy, věřící pak ve víře upevňují, vedou vzhůru důvěřivou nadějí a rozněcují ohněm lásky.

10. Už se pravdivě naplnilo prvé vidění, které jsi měl, že totiž máš být vůdcem v rytířstvu Kristově a že máš být ozdoben nebeskou zbrojí, okrášlenou znamením kříže.

Nepochybně pravdivým se ukazuje vidění z počátku tvého obrácení, vidění Ukřižovaného, jež probodlo tvou mysl mečem soustrastné bolesti. Stejně tak zvuk hlasu, který jsi uslyšel přicházet z kříže jako ze vznešeného Kristova trůnu, a tajné slitovnice, jak jsi potvrdil svou svatou řečí. Pravdivě se věří a potvrzuje, že bylo spatřeno nebeské zjevení, a ne přelud, když v postupu tvého obrácení bratr Silvestr uviděl kříž, vycházející podivuhodně z tvých úst, a meče v podobě kříže pronikající tvé nitro, jak to spatřil svatý Pacifik. Když Antonín kázal o nápisu kříže, andělský muž Monald tě spatřil, jak jsi byl ve tvaru kříže vzhůru nesen.

Nakonec i vznešená podoba serafa, která se na tobě odrazila, a pokorný zjev Ukřižovaného, jenž tě v nitru rozohňoval a navenek označil jako »druhého anděla, vystupujícího od východu slunce« s pečetí živého Boha na těle – to vše dodává předešlým znamením věrohodnosti a naopak jimi se stvrzuje.

Ejhle, již šesti zjeveními kříže, která se během času na tobě nebo ve spojitosti s tebou podivuhodně projevila, vystoupil jsi jako po šesti stupních k tomu sedmému, na němž konečně spočíváš! Kristův kříž, nabídnutý ti na počátku tvého obrácení, jsi přijal a během života mezi lidmi osvědčeně nesl. Kříž byl příkladem tobě i jiným a s bezpečnou jistotou ukázal, že jsi již dospěl k vrcholu evangelní dokonalosti. Takový důkaz křesťanské moudrosti, napsaný v prachu tvého těla, nikdo zbožný neodmítá, nikdo věrný nevyvrací, nikdo pokorný nezlehčuje, vždyť je božsky předložen a zaslouží si, aby byl všemi přijat.

zdroj: www.ofm.cz