Někteří lidé by si přáli, aby se Církev transformovala po vzoru moderních demokracií. Vláda v ní by pak patřila většině. Tím by se však Církev z rodiny založené Bohem změnila v čistě lidskou společnost.

V dějinách Církve víru zachraňovala „hrstka“, malá skupina věřících, kteří zůstávají věrní Bohu a jeho smlouvě. Je to pahýl, který se vždy znovu obnoví, protože strom neumírá. Vždycky zůstane malé stádce, třebas zbavené všeho, jako vzor pro Církev a pro svět. Světci nalezli Boha. Tito muži a ženy našli to nejzákladnější. Oni jsou úhelným kamenem lidstva. Země se obrozuje a obnovuje svatými a jejich nehynoucí láskou k Bohu i k lidem, které touží vést k věčné spáse.

Žádná lidská snaha, žádný talent ani šlechetnost nemohou proměnit duši a dát jí Kristův život. Spasit a posvěcovat duše a dát Církvi růst může jen milost a Ježíšův kříž. Zvyšovat úsilí, domnívat se, že metody a strategie jsou účinné samy o sobě, bude vždycky jen ztráta času. Jedině Kristus může dát duším svůj život, a dává ho v té míře, v níž on sám žije v nás a zcela se nás zmocňuje. Tak je tomu u světců. V celém jejich životě, ve všech jejich skutcích, v každé jejich touze přebývá Pán Ježíš. Stupeň apoštolské kvality apoštola spočívá výhradně v jeho svatosti a v intenzitě jeho modlitebního života.

Denně vidíme, jak se bez jakéhokoli výsledku horlivě a štědře vynakládá neslýchané množství práce, času a úsilí. Celé dějiny Církve však ukazují, že na proměnu tisíců duší stačí jeden světec. Vzpomeňme například na faráře z Arsu. Nedělal nic kromě toho, že byl svatý a hodiny trávil před svatostánkem, a do malé neznámé vesnice přitáhl zástupy lidí ze všech koutů světa. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, která po několika letech strávených ve venkovském karmelitánském klášteře zemřela na tuberkulózu, nedělala nic kromě toho, že byla svatá a milovala jedině Ježíše. A přece změnila milióny duší. Hlavní starostí všech Ježíšových učedníků musí být posvěcení. Na první místo ve svém životě musejí klást modlitbu, tichou adoraci a Eucharistii. Bez toho zůstane všechno ostatní jen marnou agitací. Světci milují, žijí v pravdě a starají se o přivádění hříšníků k pravdě Kristově. Tuto pravdu nesmějí nikdy zamlčovat ani projevovat sebemenší servilitu vůči hříchu či omylu. Láska k hříšníkům a k lidem, kteří se mýlí, vyžaduje i neúprosný boj proti jejich hříchům a omylům. Zrakům současníků jsou světci často skryti. O kolika svatých v klášterech se svět nikdy nedozví?

Velice mě mrzí, že řada biskupů a kněží zanedbává své základní poslání, totiž vlastní sebeposvěcení a hlásání Evangelia Pána Ježíše, a místo toho se věnují společensko-politickým problémům, jako je životní prostředí, migrace nebo bezdomovectví. Účastnit se těchto diskusí je chvályhodné. Jestliže však tito klerici zanedbávají evangelizaci a vlastní posvěcení, agitují zbytečně. Církev není demokracií, kde nakonec rozhodne největší počet lidí. Církev je svatým lidem. Ve Starém zákoně malý a stále pronásledovaný lid bez přestání obnovuje svatou smlouvu svatostí své každodenní existence. V prvotní Církvi křesťané sami sebe nazývali „svatí“, protože celý jejich život byl prostoupen přítomností Krista a světlem jeho Evangelia. Byli menšinou, a přesto změnili svět. Kristus svým věrným nikdy neslíbil, že budou většinou.

Přes sebevětší misijní úsilí Církev ve světě nikdy nepřevládala. Vždyť poslání Církve je posláním lásky, a láska nevládne. Je tu proto, aby sloužila a umírala, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti. (…)