Když jsem před více než dvěma lety odešla z Prahy pomáhat knězi do malé venkovské farnosti, věřila jsem, že se nejedná o můj bláznivý výmysl, ale o Boží pozvání. A přes svůj jistý handicap jsem byla odhodlaná sloužit, jak a kde bude potřeba. Co všechno se stalo, už nevím. Někde na začátku se objevila zlá pomluva, nepochopení, strach…a potom tolik samoty! Dnes trpím depresemi, úzkostmi a parciální ztrátou paměti spojenou se ztrátou víry. Slovo „Bůh“ ztratilo smysl a spolu s ním všechno, co se Božích věcí týká. Bez Boha ale ztrácí smysl samotné bytí…

Jednou, když toho všeho zase bylo příliš, dostal se ke mně skvěle natočený dokument o putování Českou zemí. „Stezka Českem“ zaujala, vyvolala úsměv, radost a chuť něco hezkého zažít. Nebo se alespoň pokusit. Prochodila jsem Orlické Hory, Králický Sněžník, objevila Jeseníky a Rychleby, místa nádherná, tichá a dosud nepošlapaná konzumní masovou turistikou. Místa, která vnímavou duši pozvedají k díkůvzdání a chvále Stvořitele.

Krása přírody ale představuje jen jeden rozměr putování. Ten druhý, možná zásadnější, je setkávání. Jako člověk nedobrovolně uvězněný v samotě, na každé cestě doslova nasávám každý pozdrav či úsměv, těším se z náhodných zastavení a sdílení. Na Králický Sněžník jsem vystoupala společně se zkušeným cestovatelem, který se právě vrátil z Islandu. Když vyprávěl o svých cestách, mimo jiné řekl: „Každý, kdo putuje, něco v tom svém životě řeší a hledá“. Je to módní, hlavně „hledat sám sebe a být sám sebou“, to se dnes nosí, a proč také ne? Boha jsme ze svých životů vyhnali, pro většinu z nás neexistuje, ale člověk se potřebuje někomu klanět a k někomu vzhlížet, a není-li Bůh, nezbývá než se klanět sám sobě. Je to obrovská lež, prázdnota a zoufalství maskované vším tím seberozvojem a sebepoznáváním, máme ale vůbec ještě sílu jí vzdorovat? Demaskovat ji a nahlas ji nazvat pravým jménem? Jsme ochotni vystoupit z komfortní zóny svých domovů a farností a podělit se o trochu bohatství z naší víry?

Současná (a obávám se, že většinová) církev halasně mluví o respektu a přijímání druhých, pravda ovšem je, že tento respekt ve skutečnosti znamená pouze to, že člověka ponecháme svému osudu. V hříchu, bez světla Evangelia, ale s „respektem k jeho svobodě“. Jak pokrytecké a pohodlné! A přijímání druhých? Každého? „Todos, todos“ křičí dnešní církev ústy i těch nejvyšších, a vzápětí se usvědčuje ze lži. Zeptejte se duševně nemocných nebo lidí postižených mimořádným působením zla, jak jsou přijímáni. Zeptejte se mne…

Před lety jsem se v jedné pražské farnosti seznámila se ženou, která se odvrátila od života v těžkém hříchu a upřímně nastoupila na cestu víry a pokání. Byl to zázrak, nadpřirozená milost, která logicky nemohla ujít pozornosti Božího nepřítele. Týral ji všemi možnými způsoby. I přesto se snažila o duchovní život. Potom ale zemřel zbožný kněz, který ji doprovázel, a moderní církev usoudila, že ďábel neexistuje. A jestliže neexistuje ďábel, nemohou existovat ani lidé jím sužovaní a není tedy potřeba kněží, kteří by se za ně modlili. Poslední dopis, který mi před časem ona žena napsala, byl plný bolesti, zklamání – a samoty. Té, kterou tak dobře znám, a kterou znají i mnozí další, kteří přestali existovat.

Procházím přírodou, na chvíli se usadím na Lví hoře, a uvažuji nad tím, zda vůbec někdo dokáže skutečně přijímat druhé, a navíc jim darovat naději života v Bohu? Hlasatelé „todos, todos“ zcela jistě ne. Jejich víra je vyprázdněná a bezbřehá, Kristus (a zvlášť Kristus ukřižovaný, trpící) se z ní vytrácí. Oběť a kříž již do života moderní církve nepatří. Bez oběti, a tudíž bez ochoty k nezištné agapé ale nebude nic, natož služby trpícím a osamělým. Nezbývá tedy než se obrátit k těm, kteří rozpoznali nebezpečí modernismu a shromáždili se kolem Tradice. Uchovávají věrouku, Bohu se klaní s úctou…jsou ale ochotni se o poklad, který moudře střeží, podělit? Najde se ve všem tom klanění soustředěném kolem krásné liturgie prostor pro soucit s trpícími a zájem o bolesti světa?

Dnešní církev je rozdělená a zdá se, že rozdělení je tak hluboké, že nezbývá, než je nechat dozrát a sklidit hořké plody. Skrze svou progresivní část, která už ve skutečnosti není katolická, postupně popírá základní pravdy vyplývající z Božího Zjevení člověku. Jsme v bezprecedentním stavu, kdy ne Boží nepřítel zvenčí, ale člověk zevnitř ničí svou církev, která měla až do konce časů zůstat jeho domovem a matkou všech. Zmizí za pár let úplně (neboť vyprázdněná víra bez tajemství nemá koho oslovit) nebo zůstane hrstka věrných, která uchová poklad víry, bude v něm žít, vychovávat děti a přenese jej do lepších časů? Je-li Bůh Otec a Kristus jeho Syn, pak není, čeho se bát. Snad jen ztráty víry, protože s ní člověk ztrácí všechno. Naději, lásku i smysl všech věcí.

Ztratila jsem víru, někdo mi ji vzal. Nebyla to moje vůle ani rozhodnutí, neudělala jsem nic, čím bych si tuto ztrátu dokázala vysvětlit. Kus mě chybí, a obávám se, že kus podstatný. Přestala jsem rozumět modlitbám, liturgii, nedovedu se těšit z textů, ze kterých jsem kdysi tolik čerpala. Když vstoupím do kostela, nechápu, k čemu je ten krásně vyzdobený prostor dobrý. Slova jako „Bůh, Ježíš…“ dokážu použít, ale jejich obsahu nerozumím. Většinu času hledím bez kousku útěchy do nekonečné temné propasti. Ač bych si to velmi přála, nedovedu věřit ve věčný život, smrt je zánik, věčné a děsivé nebytí. Je stále se mnou, ať pláču nebo se usmívám, ať pracuji nebo odpočívám, nenechá mě vydechnout. Křičím o pomoc, ale nikoho nezajímám. Přátelé jeden po druhém zmizeli, do mého smutného světa se nikomu nechce vejít. „Todos, todos“ se nekoná…

Putuji po krásných koutech naší země, jak mohu, těším se z té krásy, ale nejvíc z každého setkání. Stále je na světě a na cestách spousta laskavých lidí, kteří se podělí o úsměv a dobré slovo, a možná stejně jako já nevědomky hledají ztraceného Boha. Třeba ho nakonec najdeme společně, protože jak se zdá, církev už nám v hledání pomáhat nechce. Biskup Overbeck z Essenu ve svém letošním novoročním projevu ujistil své posluchače, že už není potřeba hlásat evangelium, lidé žijí šťastný a naplněný život i bez Boha, a ke štěstí nepotřebují ani náboženství, ani církev. Škoda, že jsem u toho nebyla. Musela bych vstát a nahlas říct: „Vážený pane, ani nevíte, jak se mýlíte. Lidský život bez Boha nikdy není šťastný, ani naplněný. Jen to jen smutná karikatura, která se za štěstí vydává, a za kterou není nic jiného než prázdnota pekla. I když nejsem schopná věřit, obávám se, že peklo existuje a že si vás omotalo lákavou nabídkou falešné svobody. Jenže jen v Bohu je člověk skutečně svobodný a pokud to nevíte, je vaše víra možná ještě menší než ta moje. Vaše tolerance (lhostejnost) lidem jako já bere naději, a pokud přece jen existuje věčná spravedlnost, nevypadá to pro vás dobře“.

Takže nakonec, ještě že jsem tam nebyla, nejspíš by mě rychle vyvedli a možná v rámci synodální otevřenosti i zavřeli. A už bych nikomu nemohla říct, že jen v Bohu bude doopravdy šťastný. Opravdu, na vlastní kůži jsem to zažila, stejně tak, jako nyní zažívám jeho mlčení a ztrátu. Kdoví, možná ji dopustil On sám, abych mohla (musela) mluvit o tom, že bez Něj to skutečně nejde.

-JJ –