Pater Štěpán napsal křížovou cestu pro mládež, ale jak se ukázalo, zaujala i dospělé. Proto ji zde zveřejňuji.
Tarsicius: | 3/2015 |
Rubrika: | Apologetika |
Autor: | Štěpán Smolen |
Název: | Křížová cesta |
Článek: |
Úvodní modlitba: Krok za krokem můžu teď jít s Kristem na Golgotu: dívat se na něj, dívat se na sebe – a ptát se, co mi schází, abych se mu podobal. Nezabíjím slovem? Mluvím přímo? Mluvím křivě? Slovo může zranit hlouběji než zbraň: pomluva dokáže druhému i zničit život. Stačí málo: zveličené vyprávění, přikrášlená historka, vyzrazené tajemství, krutý vtip na účet slabšího spolužáka. Je tak lehké tu posměšnou fotku sdílet, anebo zanechat kousavý komentář. Tím vším můžu získat u ostatních body, jako je u soudců získali Ježíšovi žalobci před dvěma tisící lety. Tím vším se však stavím na stranu těch, kdo nespravedlivě soudí mlčícího Spasitele. Snáším zkřížení svých plánů? Chlapi mívají odvahu vyjít za svým snem. Ale statečnost je náročnější – znamená nechat si překřížit plány. Vůle rodičů, trenérů, učitelů se zkříží s tou mou. Jak odpovědět? Znám možná spoustu dobrých vytáček a výmluv, sto způsobů, jak se vyhnout břemeni a prosadit si svou. Rád bych si chodil, kudy se mi zlíbí. Ale Kristova cesta je cestou odevzdanosti do rukou vojáků – do Otcovy vůle. Nejsem jen nečinný divák? Jak snadné je se koukat. Nic mě to nestojí, nijak se nezašpiním. Jen z bezpečného povzdálí sleduji námahu těch druhých. Zahrát si hru na počítači, podívat se na film – dotknout se dobrodružství bez rizika. Můžu stokrát jako umřít a bude to bez modřiny. Můžu fandit fotbalistům a vůbec se nezadýchám. Jenže Kristus mě nezve k okounění, ale k následování. Sebemenší skutek lásky, sebekratší skutečná modlitba má věší cenu než tuny planých představ. Naslouchám neohlušeně? Chci dělat veliké věci pro Ježíše? Největší věc udělám, když mu nastavím ucho a nechám ho, aby udělal velké věci pro mě. Naslouchám mu? Nad Písmem svatým, nad zbožnou knihou, při chvílích před svatostánkem – tady všude získám Mariinu odvahu neleknout se kříže. Anebo slyším raději jiné hlasy? Propadám zážitkovému a informačnímu obžerství? Ohlušuji se větami, obrazy a zvuky, které nemají s Pánem nic společného? Umím přijmout pomoc? Umím nabídnout pomoc? Snad. Ale umím ji i přijmout? To je mnohem těžší. Služba druhým se snese s mojí pýchou, ale nechat si posloužit znamená, že dílo nebude jen mé, že pod ním bude i cizí podpis. Stavím si hrad z kostek – druhý přijde a chce přiložit svůj dílek. Vztekám se, proč mi strká prsty do projektu. Jenomže Boží stavba, kterou mám vystavět ze svého života, nemůže být mým soukromým dílem. Nepovede se, pokud nepomůžu bratrovi s tou jeho, a pokud nenechám bratra, aby pomohl té mé. Neodkládám neodkladné? Pohotové jednání se nacvičuje neodkládáním podstatného. Nepropadám však spíš zaměstnané nečinnosti? Neutíkám ke zběsilému poklikávání, zvědavému lelkování v síti, k přepínání kanálů nebo chatování o ničem a o všem? Od rána do večera zaneprázdněn a přitom nic neudělám. Co nového jsem se dnes naučil? Co jsem udělal pro Pána a pro bližního? Den skýtá desítky příležitostí pro Veroniky - ale ty lenivým snílkům snadno proklouznou mezi prsty. Když padnu, vstávám hned? Jeho srazila k zemi tělesná slabost. Mě sráží k zemi hřích. Přál bych si nepadat. Být svatý hned a bez karambolů. Ale protože svatý nejsem, protože padám, mám jen dvě možnosti: vždy znovu vstát, anebo už zůstat ležet. Čím dříve se zvednu, tím méně se zamažu. Proč tedy otálím s pokáním? Proč čekám se zpovědí? Pán mě vyhlíží s otevřenou náručí. Sám mě chce zvednout, pokud jen natáhnu ruku. A já se zatím raději válím ve své bídě. Nepropadám planému soucitu? Obrnit se proti cizímu utrpení je hříšné. Jenže nečinná rozcitlivělost není o nic zbožnější. Pán nechce mé emoce, ale činy – ať už to znamená podanou ruku anebo přímluvu vyslanou k nebi. Proč se ptám na bolesti těch druhých, proč lačně sleduji zprávy o katastrofách? Snad jen, abych se sytil strastí lidí vzdálených a vskrytu se pak o to víc těšil tím, že sám jsem v bezpečí a zdravý? Děkuji za slabost? Možná žiji své dny před publikem a čekám na potlesk. Možná po ničem netoužím tak jako po tom, až mi někdo – spolužák, pozemský táta nebo nebeský Otec – položí uznale ruku na rameno. Rád bych před druhé vyskládal své úspěchy, abych si zasloužil obdiv a lásku. Jenže Bůh nečeká můj výkon. Chce, abych se o něj opřel. A k tomu mi zkušenost vlastního selhání pomáhá možná víc než úspěch. Děkuji Pánu za svou slabost? Anebo se na ni hněvám, protože hyzdí mé zdánlivě hrdinské já? Nesvlékám nitro před cizími? Žijeme v době sebevystavování. Nikdy nebylo tak snadné obnažit své srdce a vystavit se všem. Můžu svlékat nitro na síti. Můžu ukázat fotku, napsat slova – a pak už jen čekat, až druzí přijdou se svým líbí/nelíbí. Stačí pár úderů do klávesnice: vyšlechtím svůj profil a sdělím své nejskrytější zájmy i těm, které neznám. Duševní striptýz mi možná poskytne útěchu. Ale nestávám se tak člověkem bez tajemství? Bytostí plochou? Nezvykl jsem si na zlo? Člověk časem otupí. Zvykne si na zlo. Nechrání si čistý pohled a brzy ho nic neohromí. Kliknutím shazuji bomby, řežu ve hře hnáty motorovou pilou, hltám videa z války – a už to se mnou nehne. Už se mi nedělá zle. Už nezavírám oči. Ale nestal jsem se lepším – to mi jen ztvrdlo srdce. Kam se dívám? Co vpouštím do komnat své duše? Nejsou v nich koberce už prosáklé krví? Žasnu ještě, když pro mě umírá? Tak tomu bylo před dvěma tisíci lety, tak je tomu i dnes. Při každé mši svaté kněz Kristovo sebedarování zpřítomňuje znovu. Jsem u toho, když za mě Pán vydává své tělo a prolévá svou krev. Jsem u toho a zívám. Tuším, co se tu děje, když se vztahují ruce nad patenu a nad kalich? Pokud ano, proč nejsem němý úžasem, proč se mi netočí hlava závratí? Proč nehledám cestu, jak být na mši denně? Toužím z lásky vykrvácet? On pro mě zemřel, abych žil. Abych žil jako on – umíral pro druhé, proléval krev, třebas i po kapkách. Ale nejsem snad jako světští lidé, kteří stále něco hromadí: zážitky, peníze, slávu a moc? Proč se chci takovým podobat? Vždyť nejsem povolán k upírství, k tomu, abych z druhých život vysával, ale k Božímu synovství – abych ve spojení se Synem druhým život dával, stával se obětí z lásky. Toužím se stát darem? Anebo si vystačím s malostí svých plánů? Není má víra vírou jen do kostela?
Vydal jsem se s Pánem na Golgotu. Viděl jsem jeho svatost i své hříšné já. Při pohledu do jeho tváře nezkalené zlem jsem zahlédl vlastní bídu. On však nenesl kříž na Kalvárii, aby ukázal, že je lepší, než jsem já, ale aby mě zachránil a vysvobodil. Nečeká jen na má dobrá předsevzetí, ale především na chvíli, až při poznání vlastní slabosti zavolám: „Pane, smiluj se!“ Po tomto žebříku – žebříku pokory – můžu šplhat k nebi. Otevři mi, Bože, oči – pro mou ubohost i pro tvou lásku; přitesávej mě ke své podobě a pak mě táhni za sebou přes Kalvárii až k radosti vzkříšení! Toužím být svatý, jako ty jsi svatý! Amen. |