O KŘESŤANSKÉM SMYSLU LIDSKÉHO UTRPENÍ

Utrpení lidí celého světa a napříč celými dějinami spojuje otázka po jeho smyslu.

V jakémkoli utrpení, které člověk snáší, je nevyhnutelně obsažena otázka Proč? Je to otázka po příčině, smyslu a zároveň po konečné hranici, (až kam) a konečně po nejvyšším smyslu.

Obě otázky jsou nesnadné, když je klade člověk člověku, ale i tehdy, položí-li je člověk Bohu. Člověk se odpověď totiž nemůže dozvědět od světa, i když utrpení ze světa pochází, ale od Boha, neboť je Stvořitel a Pán světa. Je dobře známo, že lidé v této otázce dospěli nejen k tomu, že jsou mnoha způsoby zmítáni pochybnostmi a přou se s Bohem, ale dokonce se odvažují i samotného Boha popírat. Jestliže existence světa odhaluje lidské duši existenci Boha, jeho moudrost, moc a velikost, zdá se, že zlo naopak tento obraz někdy úplně zakrývá, a tím více tehdy, kdy je tolik utrpení bez provinění a tolik viníků bez spravedlivého trestu.

Během generací a po staletí bylo zjevné, že v utrpení je ukryta zvláštní síla, která člověka vnitřně spojuje s Kristem, což je zvláštní milost. Jí děkují za své vnitřní obrácení mnozí svatí, jako např. svatý František z Assisi či svatý Ignác z Loyoly. Výsledek takového obrácení tkví nejen v tom, že člověk objevuje spásný význam utrpení, ale především v tom, že samotným utrpením se stává zcela novým člověkem. Dospívá totiž k novému chápání celého svého života a poslání, které má naplnit. Tento objev je zvláštním potvrzením velikosti Ducha svatého, který v něm zcela nesrovnatelně překonává tělo. Je-li tělo těžce nemocné a oslabené a člověk není téměř schopen žít a pracovat, tehdy více vyniká jeho vnitřní zralost a duchovní velikost, která je působivým ponaučením pro srdce lidí zcela zdravých. Protože je to sám Kristus, kdo pomalu uvádí trpícího do jiného světa, a to skrze samotné jádro jeho bolesti.

Tento vnitřní proces však neprobíhá vždy tímtéž způsobem. Často se v počátečním stadiu objevují těžkosti. Již samotný počátek je různý: různá je i připravenost, kterou člověk v utrpení projevuje. Lze však předem předpokládat, že téměř každý přistupuje k utrpení ze své lidské přirozenosti s protestem a otázkou "proč?". Každý se ptá po smyslu utrpení. Často se na to táže Boha i Krista. Kromě toho člověk jasně vnímá, že ten, jemuž tuto otázku klade, sám trpí a chce mu tedy dát odpověď z kříže, ze samotného středu vlastního utrpení. Přesto člověk někdy potřebuje čas, mnohdy

dlouhý čas, než je schopen vnitřně odpověď přijmout. Kristus totiž neodpovídá na otázku po smyslu utrpení přímo ani abstraktně. A člověk slyší spásnou odpověď teprve tehdy, když se sám stává více účastným Kristova utrpení.

Kristova odpověď je především výzvou, je to povolání. Kristus nevysvětluje důvod utrpení jen abstraktně, nýbrž říká: "Následuj mě!" Pojď! Měj svým utrpením účast na díle vykoupení světa, jež je dokonané mým utrpením. Když člověk bere na sebe svůj kříž a spojuje se duchovně s Kristovým křížem, odhaluje se mu spásný smysl utrpení, a stává se tak jeho osobní odpovědí. Tehdy nachází člověk ve svém trápení vnitřní mír a dokonce duchovní radost.

Když člověk objeví spásný smysl svého trápení ve spojení s Kristem, přestává být utrpení skličující. Víra v účast na Kristových mukách s sebou přináší jistotu, že člověk "doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap"; že z duchovního hlediska přispívá k dílu vykoupení jako Kristus ke spáse svých bratří a sester.

Čím více je člověk ohrožen hříchy a zlem, která s sebou nese dnešní svět, tím větší je i význam lidského utrpení.

Utrpení, které se v našem lidském světě nachází v tolika různých formách, má sloužit také k tomu, aby v lidech probouzelo lásku jako nezištný dar sebe sama druhým, trpícím lidem. Svět lidské bolesti potřebuje neustále jiný svět: svět lidské lásky. Vidí-li člověk utrpení druhého, nemůže se mu nevšímavě vyhnout z důvodu základní lidské sounáležitosti, tím méně pro lásku. Pro každého člověka je důležité "přistoupit" k utrpení bližního, "mít s ním soucit" a konečně mu pomoci. V Kristově spasitelném programu, jako i v programu Božího království je utrpení na světě proto, aby vzbuzovalo lásku, dalo podnět ke skutkům lásky k bližnímu a aby proměnilo celou lidskou civilizaci ve "společenství lásky". V této lásce se plně uskutečňuje spásný význam utrpení a získává tak konečnou platnost.

Kristus učil člověka i utrpením konat dobro a prokazovat dobrodiní tomu, kdo trpí. Tímto dvojím aspektem nám plně odhalil smysl utrpení.  To je skutečný význam utrpení, nadpřirozený a zároveň i lidský. Nadpřirozený, poněvadž tkví v Božím tajemství vykoupení světa; současně však plně lidský, neboť člověk v něm nachází sebe sama, své člověčenství, svou důstojnost, své poslání.

Z apoštolského listu Salvifici doloris Jana Pavla II., 11.2.1984