Dopis trapistického mnicha otce Jeronýma (nejen) spolubratrovi... z roku 1977.
Jeremiáš píše vyhnancům do Babylónu:
„Bude to trvat dlouho!“ (Jer 29,28)
Říkám vám, že úpadek v křesťanstvu, mezi kněžími,
v řeholních řádech, i v našem drahém řádu,
bude trvat dlouho! Ještě sto let!
Protože ti, kteří dovolili, aby se koryto řeky vyprázdnilo,
je nenaplní! A ti, kteří ztratili cestu, už ji nenajdou.
A ti, kteří vytrhali stromy v sadu, už novou sadbu nespatří.
Nezasluhují si to. Musíme tedy čekat na novou generaci.
A Vy žijete v mezidobí.
Ve filmu by se dala snadno evokovat taková atmosféra.
Pustá krajina, holé stromy, kmeny podobné kostrám;
jakýsi člověk bloudí sám tímto spáleništěm.
Vše je natočeno proti světlu, černá kresba na světlém pozadí.
Pak člověk zmizí za obzorem.
Dlouho se na plátně nic neděje.
Konečně – zničehonic – přichází jaro.
Člověk, který odešel, se už nevrací,
ale divák uhodne, že to byl on, nositel poslední možnosti,
nositel poslední naděje na záchranu, kdo vše připravil.
Bratře, nepočítejte s tím,
že se stanete svědkem obecné obnovy
– v křesťanství, mezi kněžími, v řeholních řádech –,
která by byla jednohlasně vítána
a s nadšením uváděna ve skutek.
Složíte proto ruce do klína a budete nečinně čekat?
Žijte svůj mnišský život i přes obecný úpadek.
Úpadek kolem Vás, ale bez vlivu na Vás.
Žijte naplno svůj mnišský život
a příliš nepočítejte s tím, že budete mít vliv na jiné.
Nepůjde o roli ani klasického hrdiny,
ani tvůrce mistrovských děl, ani velkého učitele.
A přece se k Vám hodí.
Dokonce si myslím, že se jí můžete zhostit s jistou radostí.
Je to role přítele, který jediný zná velký plán
a vidí rozsáhlé přípravy k jeho uskutečnění,
který jako jediný chápe,
že doba plná omylů neodvrátí Mistra od jeho úmyslu.
Jde o roli muže,
který se ničím nedá odvést od své vlastní práce.
Ještě dalších sto let bude každý pravý mnich odmítat úpadek
a bojovat proti němu jen ve svém nitru,
v mezích svého vlastního srdce.
Přesvědčení, že „to bude trvat dlouho“, vyvozuji z toho, že všude vládne hojnost a dostatek – avšak čistě materiální.
Pro toho, kdo dokáže otevřít oči,
je duchovní bída víc než zřejmá.
Schází tedy pouze duchovní rozměr, milost, ideál,
věrnost povolání – věci, které spolu těsně souvisejí.
A důsledek?
Nic nemá trvání, ničemu se nedaří, nikde žádný vzestup.
V takové situaci si člověk uvědomí
hodnotu věrnosti, ideálu, milosti.
A jednoho dne je budou lidé znovu hledat,
za cenu všeho ostatního.
Žijeme v době, kdy je třeba hledat hodnoty jako takové
a vést kontemplativní život ne proto,
abychom mu vyučovali a předávali jej dál,
ale proto, že je naším povoláním.
S upřímnými následovníky, s mladými lidmi
plnými nadšení a učenlivosti, se asi nesetkáte.
Nežijeme v době snadného šíření duchovních hodnot;
buďme o to hlubší a náročnější sami k sobě.
Radost a síla,
které v člověku probouzí možnost předávat své přesvědčení,
jsou nám odepřeny?
Posilujme tedy své srdce
ještě rozhodnějším přilnutím ke svému povolání.
Odvahu, příteli!
Shromažďujte ve své mysli a ve svém srdci,
uvádějte ve skutek
veškeré hodnoty evangelia a svaté Řehole.
A to jen kvůli tomu,
co tyto hodnoty představují samy o sobě a co Vám přinesou.
Kvůli tomu, aby přes všechny překážky zůstávaly živé
alespoň v jednom srdci, v tom Vašem.
Není to žádný egoismus, žádné „po nás potopa“.
Pomyslete na hlídače v muzeu,
který by bděl nad mistrovskými díly
a pečoval by o jejich uchování
i přesto, že by všichni kolem oslepli.
Během následujících let si mnohokrát řeknete:
„Kolem mne ale přece nejsou jen průměrní lidé!
Bída není tak velká, jak se zdálo.
Kdyby Pán chtěl, vše by mohlo začít znovu!“.
Bratře, bude to pravděpodobně přesný postřeh.
Avšak nechte plynout čas člověka
a trpělivě čekejte na čas Boží.
Beze smutku, bez údivu.
Jedna věc je totiž jistá.
Boží čas přichází vždy poté,
co vypršel čas všemu ostatnímu.
Otec Jeroným 17. 3. 1977